Napsali o nás

 

Pátý ročník Prague Proms zahájen!

PRAHA 17. 7. 2009 – Dvořákova noc s Českým národním symfonickým orchestrem otevřela pátý ročník mezinárodního hudebního festivalu Prague Proms 2009. Zaplně­ná Smetanova síň Obecního domu naslouchala slavnostním tónům Polonézy z opery Rusalka a napětím ani nedýchala při symfonické básni Vodník. Ve druhé části večera provedlo těleso Sedmou symfonii téhož autora. „Je třeba uvádět i díla známá, protože dorůstají nové generace posluchačů, kteří by rádi tyto hity slyšeli živě,“ vyjádřil se k dramaturgii večera dirigent Libor Pešek, který je od roku 2007 šéfdirigen­tem ČNSO.

Posluchači Smetanovy síně ocenili pohodlí zvýšeného parteru, který umožňuje lepší viditelnost dění na pódiu a má i význam akustický.

Dvořákova noc byla první ze sedmi „velkých“ koncertů Prague Proms. Mezi hvězdy letošního ročníku patří norská jazzová zpěvačka Silje Nergaard, britský tenorista Paul Potts, jazzman Randy Brecker či Liam Teague, který zahraje na u nás neznámý steelpan. Špičkoví jsou ale i domácí interpreti: klavíristka Jitka Čechová, varhaník Jaroslav Tůma nebo bratři Ebenové.

(hra)

Převážně filmové Prague Proms plnily sály (Hudební rozhledy 8/2007)

Praha, Smetanova síň, Trojský zámek, České muzeum hudby, jazzové kluby…

Třetí ročník bývá u nových festivalů dost rozhodující. Stále ještě dětské krůčky, ale již by se mělo ukazovat, jaké dítě asi bude…Nejinak tomu bylo u letního hudebního festivalu Prague Proms, kterému dali za úkol agilní organizátoři z Českého národního symfonického orchestru a jeho agentury návštěvníkům Prahy nabízet převážně lehčí repertoár na takové skvělé úrovni, jak to dělají londýnské BBC Proms. A těm 15 koncertům (jeden v Kutné Hoře), jež se konaly mezi 10. a 29. 7. v horké letní červencové Praze, se to skutečně podařilo. I proto, že celý projekt byl letos zaštítěn opět jménem Libora Peška, nového šéfdirigenta ČNSO, a samozřejmě finanční podporou několika sponzorů. To přineslo – jak to u podobných přehlídek bývá (viz MFF Karlovy Vary) – sice větší výskyt večírků a podobných akcí po koncertech jen pro zvané, ale ani běžné publikum, které se dostavilo ve velkém počtu, nepřišlo zkrátka. Za většinou hlavních koncertů totiž následovalo ještě Jazzové dohráno přímo v Obecním domě s nezbytnou nabídkou šampaňského.

Hlavní je ale přece jenom hudební nabídka a ta v mnoha případech byla šampaňskému podobná svou třpytností, šumivostí i kvalitou. V ní převládala letos filmová hudba, jazz a z jazzu vycházející hudba. Nicméně festival začal operním koncertem, kdy naše sopranistka Eva Urbanová za doprovodu Českého národního symfonického orchestru bravurně přednesla árie z Verdiho oper, tedy role, které na jevišti skoro nedostává šanci předvést. A vyprodaná Smetanova síň žasla, s jakým přehledem a bravurou se s přetěžkými áriemi vyrovnala a ještě místo tradiční české ukázky uzavřela přídavkem z Dona Carlose. Dirigent večera Marcello Rota, řídil i následující dva orchestrální koncerty. V prvním, nazvaným Zvířata na pódiu, inspirovaným zvířecími tématy, zařadil do programu i filmové skladby svého bratrance Nino Roty (Gepard), Václava Trojana (Císařův slavík) či Webberovy Cats. Vrcholem byl ale program Holywoodské noci – tam Rota osvědčil i smysl pro show a vedle dirigentské funkce byl i režisérem večera. Režijní židlička na pódiu a k pobavení publika i procházející se „panter“ v uličce sálu při Manciniho proslulé melodii z Růžového pantera jako nezbytné rekvizity večera rozesmály diváky. ČNSO má tuto hudbu v krvi, a tak melodie z Romeo a Julie a Amarcordu Nino Roty či z Tenkrát na západě a Misie Ennia Morriconeho měly téměř originální filmovou příchuť a reakce publika odpovídala záměru pobavit…

Poprvé se s ČNSO objevil v Praze i další italský dirigent slavného jména Andrea Morricone. Syn nejslavnějšího současného filmového skladatele a nositele letošního Oscara Ennia Morriconeho také sám skládá a v Praze řídil světovou premiéru svého díla Segesta pro sbor a orchestr. Podle sicilského místa nazvaná monumentální skladba, kde vedle sboru a orchestru (ČNSO) hrají i dva klavíristé, je nefilmovým dílem, ale veškeré filmové atributy obsahuje, včetně typických „morriconeovských“ melodií, které střídá s místy vycházejícími ze stylu Nové hudby. Sbor opakuje jen jednotlivá slova bez celkového smyslu v několika jazycích. Ti, kdo čekali, že na premiéru syna přijede i slavný otec, byli zklamáni – pro povinnosti ve Španělsku se omluvil. Kuriózní bylo, že druhou část programu, Musorgského Kartinky, řídil již náš Stanislav Bogunia!

Z dalších koncertů zmiňme hned ten následující ve Smetanově síni, který trochu na Hollywoodský navazoval. Americká noc byla zcela netradiční jak programem tak provedením – přesto může být považována za událost festivalu. Málokdy se stane, aby se v jednom koncertě objevili tři dirigenti. ČNSO, rezidenční orchestr festivalu, řídili náš Jan Chalupecký a Američané James Hile a Laura Karpmanová. Chalupecký s Hilem se střídali při kombinovaném uvedení Griegovy známé suity z Peer Gynta vždy po částech. Chalupecký řídil původní verzi, Hile jazzovou úpravu Duke Ellingtona. Pro ni přijel i studentský Big Band Highland Park High School ze státu Illinois a dvacet studentů s mnoha dívkami (celá saxofonová sekce!) dalo známým melodiím jazzová křídla.

Po přestávce řídila Karpmanová světovou premiéru svého koncertu “Scat pro fagot, klavír a smyčce” a sólistou byl celý v bílém Lumír Vaněk, kterému je skladba věnována. Zaujala především třetí věta, jež je nejblíže jazzu. Dva poslední koncerty dirigoval Libor Pešek. V „Ohlssonovské noci“ nakonec zaskočil za onemocnělého Garricka Ohlssona ve velkém stylu hrající Ivan Moravec v Beethovenově Klavírním koncertu č. 3, Pešek pak prokázal svůj cit pro jazzem inspirované věci při Gershwinově Girl Crazy. Američan v Paříži zůstal trochu za očekáváním především díky některým tempově-dynamickým změnám proti originálu.

V závěrečném koncertu převážila snad poprvé na festivalu u ČNSO klasika a vedle Mozartových skladeb (líbil se talentovaný mladý houslista Jakub Junek v Koncertu č. 5 A dur) bylo vrcholem večera provedení Dvořákovy Symfonie č. 8 G dur, kde si přišli na své hlavně žestě hrající s obrovskou euforií.

Nepíši o mnoha dalších koncertech, komorních večerech v ČMH či v zahradě Trojského zámku, nemluvě o jazzových večírcích – nebylo ani v silách jednoho recenzenta vše obsáhnout. Ale i tak mám trochu nárok na závěrečné zhodnocení. Letošní Proms přišly s několika inovacemi a nebyly to jen ty dramaturgické, o kterých jsem psal. Obrovským nápadem se ukázalo zvýšení sálu ve Smetanově síni pomocí vybudovaných stupňových konstrukcí – snad to zopakuje i Pražské jaro, aby diváci včetně novinářů lépe viděli…

Jistě, ne všechno bylo na úrovni, stále vadí turistický potlesk mezi větami, některé organizační nepozornosti (viz zmíněný Americký koncert, kdy si popletli osvětlovači přestávky) se stále objevují… Ale je aspoň vidět, že festival nespí, snaží se o inovace a pokouší se stále přitáhnout publikum. A až jednou opustí i ideu začínat již v 19. hodin, určitě dospěje a vyroste z těch dětských střevíčků, ze kterých se snaží rychle dostat.

autor: Vladimír Říha

Hudební festival Prague Proms přináší uvolněnou atmosféru (20.7.2007 ČT24)

Usednout na režisérské křeslo a dirigovat symfonický orchestr, ještě když ve Smetanově síni Obecního domu pobíhá růžový panter. To běžně dirigenti, ale ani diváci během koncertů nevidí. Takové kousky jsou typické pro festival Prague Proms. „Je to skvělý zážitek – o tom přesně festival je. Lidé i celý orchestr jsou uvolnění, hrají hezké a pro lidi známé skladby. Pak si můžeme dovolit i Růžového pantera,“ pochvaluje si dirigent Marcello Rota. Pro koncertní série Prague Proms je typická neformální atmosféra, která festivalu dodává zcela jiné rozměry. Stejné to bylo i během Hollywoodské noci, „Vybrali jsme krásné melodie, které lidé dobře znají z filmů. Od Mozarta, Bernsteina, Gershwina, Webbera nebo Morriconeho,“ dodává Marcello Rota.

autor: Petra Schubertová

Urbanová triumfovala ve Verdim (12.7.2007 Lidové noviny)

Jméno sopranistky Evy Urbanové přitáhlo do Smetanovy síně kromě “turistického” publika také řadu jejích domácích příznivců. Spolu s Českým národním symfonickým orchestrem a dirigentem Marcellem Rotou zahájila letošní festival Prague Proms. Program spojovala Itálie, rodná země Giuseppe Verdiho a Ottorina Respighiho, jediných dvou autorů zastoupených na zahajovacím večeru. Lákavý, ale nepodbízivý program v první půli představil Verdiho opery prostřednictvím árií a overtur. Zejména předehra ke 3. dějství Traviaty, která takřka nevystoupí z pianissima, předvedla dobře sehraný orchestr, jehož žesťová sekce zase zazářila v Nabuccovi. Urbanová se předvedla ve skvělé formě. Ukázala, že jsou jí lyrické party stejně blízké jako ty dramatičtější. Možná snad i bližší - její pianissima a frázování byly úchvatné. Ve druhé půli si posluchači Smetanovy síně, která měla pro tentokrát terasovitě upravené hlediště, užili horkého italského léta, cikád a moře díky efektní Respighiho symfonické básni Římské pínie

(hra)

PP má již svou osobitost (10.7.2007, Brněnský deník Rovnost)

Festival Prague Proms se letos už třetím rokem pokouší přispět ke kulturní nabídce letní Prahy a vede si při tom čím dál úspěšněji. K jeho cti budiž řečeno, že třebaže se zajisté obrací především k návštěvníkům metropole, není turisticky sériový a žádný takový bychom u nás nenašli ani v letních měsících, ani v běžné sezoně.

autor: Wanda Dobrovská

Prague Proms (7/2007, Listy hl. města Prahy)

Již potřetí se v červenci tohoto roku uskuteční v Praze mezinárodní hudební festival Prague Proms. Předchozí dva ročníky ukázaly, že pražské promenádní koncerty se svojí kvalitou a rozsahem vyrovnají těm britským pořádaným v Royal Albert Hall v Londýně a i letos se mají hudební fajnšmekři na co těšit. Novinkou bude terasovité uspořádání zadních řad Smetanovy síně Obecního domu.

Symfonický kolos (30.7.2007, Týdeník Rozhlas Praha)

V pořadu Českého rozhlasu 3 - Vltava Hraje Český národní symfonický orchestr nejprve od 20 hodin navštívíme pražské Rudolfinum, kde byla letos v únoru provedena Mahlerova Pátá symfonie. Český národní symfonický orchestr ji nastudoval se svým nynějšíjm šéfdirigentem Liborem Peškem. Každé uvedení tohoto populárního Mahlerova díla je dnes počinem sice běžným, nicméně vždycky je vítáno jako mimořádná událost. Celovečerní symfonický kolos vyžaduje zkušené umělce, kteří jsou schoopni své party zvládat nejen technicky, ale jsou zároveň spolutvůrci jednolitého tvaru. Zde sehrává ovšem rozhodující roli dirigent. Libor Pešek nastudoval a provedl Mahlerovy symfonie mnohokrát a Pátou symfonii dokázal prezentovat nejen jako obrovitý celek, ale upozornil i na přemíru nejrůznějších detailů.

(bví)

Viděli a vyslechli jsme (10.5.2007, Cardiff, Wales)

Český národní symfonický orchestr je relativně mladé těleso. V roce 1993 ho založil trumpetista Jan Hasenöhrl. Na začátku roku 2007 přebíral (od Američana Paula Freemana) šéfdirigentskou taktovku Libor Pešek. ČNSO prokázal, že je orchestrem „mladým“ též v jiném smyslu než pouhým pohledem na jeho věkový průměr. Veden rezervovanou, ale sebejistou osobností Libora Peška, prodchnul večer sál Sv. Davida radostným muzicírováním.

S úžasnou vervou hraný Taras Bulba nepostrádal pevně přesvědčený styl. Už v první větě „Smrt Andrijova“ nadchla Peškova precisnost a neúzkostlivé hlídání dynamiky – zejména kde se střídají žesťové pasáže s varhanními - ale v neposlední řadě také celkové vyvážení zvuku varhan a orchestru. S výrazem přednesené toužebné téma lásky, ani jednou nepostrádalo smysl pro napětí v očekávání zlé předtuchy. Skvělá žestová sekce názorně odhalila svou sílu a přesnost, zvěstujíce trombonovým tématem příjezd Tarase Bulby. V části druhé, „Smrt Ostapova“, smyčce vhodně doplnily svírajícím hraním dobře nastíněný podklad pevného pochodového tempa, ač samotnému momentu Ostapovy smrti scházela ona násilnost a síla, na jakou tato pasáž má potenci. Kontrasty – i paradoxní shody – nálad třetí věty byly mohutně artikulovány a vzrušující závěr byl zdařile naplněn smyslem pro bolestiplné štěstí, kde smrt neznamená přiznání porážky a kde je pouhý „fakt“ smrti překonán obrovským vlastním i národním sebevědomím, a to zcela bez náznaku nabubřelosti, či šovinismu (ať už zní český ekvivalent tohoto slova jakkoli). Zkrátka interpretace přesvědčivá a oddaná.

Orchestr poté doprovodil sólistku Chloë Hanslip ve Skotské fantazii Maxe Brucha. Přiznávám, že toto dílo mne nikdy příliš neoslovilo – vždy mě ohromí obrovským nafukováním vlastního materiálu, které dusí (určitým způsobem velice přitažlivou) látku lidových motivů načančaným orchestrálním přepisem a je celkově jakoby přislazené umělým sladidlem. Ani tentokráte nevyvolalo dílo nadšení a obrat v mém přesvědčení, ale musím zde říci, že samotné hraní Chloë Hanslip už mě nejednou roztřáslo. Skutečný smysl pro píseň, zdálo se, podtrhoval vše, co dělala. Také krása jejího tónu a dokonalá lyričnost čišela i z Bruchových plamennějších pasáží. Přemíru těžkopádnosti, zapsanou v notách orchestrálního doprovodu, sólistka dosti kompenzovala svěžestí a upřímností svého přednesu. Ve druhé větě, na motiv nápěvu z písně „The Dusty Miller“, kde kontrabasy po dudácku mečí ve veselém skotském duchu, učinil její ryzí temperament takovou náladu méně spornou než bývá obvykle. S jistotou hrající Chloë Hanslip nečinily dvojhmaty evidentně žádné potíže. Její přirozená výmluvnost se opět prosadila ve třetí větě ve variacích na téma písně ‘I’m a doun for lack o’Johnnie’, aby zde napravila přecitlivělost Bruchova zacházení s překrásnou melodií. Potěchou byly samy o sobě některé tmavší tóny jejích závěrečných pasáží. V poslední větě proplula Hanslip technickými výzvami a dokázala vyjádřit intimitu a duchovnost, která je u tohoto díla slyšet jen zřídka. Vůbec poprvé jsem navštívil koncert Chloë Hanslip a velice příjemně jsem byl překvapen – ač bych si snad jen přál, aby to bývalo bylo s hudbou, která je mi milejší.

Osmá Dvořákova symfonie je naopak dílem, pro které jsem vždy nacházel zalíbení. Navíc, český orchestr i dirigent, oba hodni své úcty, by měli nabídnout krásné a příjemné představení. A přesně díky této kombinaci orchestru a dirigenta jsme měli možnost slyšet skutečně kvalitní interpretaci. Dvořákova „Osmá“ není typem symfonie ve znamení zápasu. Nesnaží se sdělit řešení jakýchkoli konfliktů. Spíše může na člověka působit jako dílo vyjadřující klid z už vyřešeného. Dirigent proto čelí výzvě nenechat dílo vyznět strojeně a samolibě, a nevytvořit přitom pouze předstírané drama. To se Peškovi zajisté povedlo. Již úvodní Allegro con brio s úchvatným rytmicky veselým popěvkem navodilo dojem hlubokého uvolnění a pohody. Ale jistě, tu a tam se slunko schovalo za mraky (jsem snad jediný, ve kterém vždy vyvolá tato symfonie meteorologické asociace?), ale Pešek odolával byť sebemenšímu pokušení v tomto smyslu přehánět. Jak rychle se mraky objevily, stejně tak rychle se rozehnaly. Dřeva a lesní rohy hrály v této rozzářené části věty citlivě se vznešenou delikátností. V Adagiu druhé věty vysvitla zpřízněná záře –svým způsobem více stabilní nálada, schopna pojmout a neutralizovat jakékoli dočasné trhliny, či jiné rušivé vlivy, které by mohly nastat. Spojující klenba takové rovnováhy, držící pohromadě hudební fragmenty serenády a ptačího zpěvu, vesnické kapely a jemného vánku, vypovídá o hlubokém klidu, na tomto koncertě tak nádherně zachyceném.

Třetí věta, v náladě Dumky, začíná lehce melancholicky, ale této melancholie si dopřává záměrně. Poté ustupuje některým pastorálně průzračným pasážím, jarem pučícím v probouzející se život, kde o sobě smyčce ČNSO dávaly velice efektně vědět. Podzimní finále - Allegro ma non troppo – přináší, spíše než předzvěst zimy, klidnou náladu spokojené sklizně úrody a slávy na její počest. Peškovo nádherně prostorné pojetí, zejména prvního tématu (to je ono téma, často označované za Elgarovské) a veselá bujarost lidového tance a jeho variací posléze ustoupila jemnému klidu. Ačkoliv symfonie končí dalším výbuchem hektické hudby, bylo zřejmé, že záměrem Peškovy interpretace bylo zdůraznit její pastorální průzračnost. Celý koncert tak dospěl k velice uspokojivému závěru.
Český národní symfonický orchestr nepřekvapil ani neoslnil – tak či onak, Pešek není typem dirigenta, který by se o to snažil. Co se orchestru podařilo předvést (zejména ve Dvořákovi), bylo oddané hraní plné opravdového porozumění v zájmu posloužit svými značnými schopnostmi hudbě, spíše než vlastnímu „image“. Kéž by to spolu s dirigenty mohly vždy předvést i orchestry slavnější a déle zavedené!

autor: Glyn Pursglove

Noty, body, sekundy s ČNSO (kráceno)

Olga Heidingsfeldová napsala tuhle reportáž z tak trochu sportovního klání Českého národního symfonického orchestru:

Poslední únorový den (28.2.2007) jsem vyslechla koncert Českého národního symfonického orchestru. Řídil Libor Pešek a dávali Mahlerovu Pátou. ČNSO jsem naposledy slyšela před několika lety s Paulem Freemanem. Včerejší koncert s L. Peškem měl atmosféru a bylo příjemné vidět v Rudolfinu orchestr, který se netváří, jako že je to otrava - sedět tam a hrát. Patřím k obdivovatelům Libora Peška a jeho pojetí Mahlera by se mi bylo líbilo. Tady ovšem musím s výčtem pozitiv přestat, protože ani tato dirigentská legenda nedokázala zařídit, aby zvuk orchestru byl kompaktní. Jednotlivé sekce hrály izolovaně a kdyby to dávala televize jako sportovní přenos, komentátor by musel hlásit: „Zdá se, že lyrické smyčce nebudou stačit na agresivní žestě. Ale to už se nám o slovo hlásí nažhavená dřeva. A do hry ještě jistě promluví hlavní favorit, bicí“. Ale abych jenom nehledala hnidy - velká smyčcová plocha v Adagiettu vyšla úžasně, až mrazilo (smyčce se tu kromě harfy neměly s kým prát). A ke konci se zlepšila i celková zvuková stránka, takže jsem si říkala, možná, že kdyby to teď vzali ještě jednou…Aplaus byl ovšem velký a rozdalo se taky dost kytic. Nejvíc dostali hráči na žesťové nástroje (3), pak dirigent a smyčce (po 1), ostatní, pokud jsem si všimla, nic. Z toho by se dalo usoudit, že žestě vyhrály.

Koho tenhle první soukromý “symfoňák” v ČR blíže zajímá, může si přečíst rozhovor s jeho zakladatelem J. Hasenöhrlem "Všicni jsou KMČ"