Energie publika mě inspiruje...

14. 09. 2009

...říká Vadim Gluzman, hvězda zahajovacíího koncertu 17. sezony ČNSO.

...říká Vadim Gluzman, hvězda zahajovacíího koncertu 17. sezony ČNSO.

Ve čtvrtek 24. září ve Smetanově síni Obecního domu vystoupí světově uznávaný izraelský houslista Vadim Gluzman. Pod taktovkou italského dirigenta Piera Carla Orizia přednese proslulý Čajkovského Houslový koncert D dur. Na programu zahajovacího koncertu 17. sezony ČNSO je dále předehra k opeře Carmen Georgese Bizeta a Šeherezáda Rimského-Korsakova.
Šestatřicetiletý houslista Vadim Gluzman se narodil v hudebně založené rodině v ukrajinském Žitomiru, v roce 1990 odešel do Izraele. Měl to štěstí, že se seznámil s legendárním Isaakem Sternem, pod jehož vedením pracoval. Vadim Gluzman hraje na výjimečný nástroj z roku 1690 „ex-Leopold Auer“ ze Stradivariho dílny, který mu zapůjčila Stradivari Society v Chicagu. Vadim Gluzman pravidelně hostuje u orchestrů, jako jsou London Philharmonic, celá „velká pětka“ těles Ameriky a všechna významná tělesa evropská. Vystupuje i v komorních programech se svou manželkou, klavíristkou Angelou Yoffe.
V této sezoně budou Vadima Gluzmana hostit Chicagští symfonikové pod taktovkou Paava Järviho, poprvé odehraje recitál v londýnské Wigmore Hall a čeká jej turné po USA, v rámci něhož navštíví i Carnegie Hall v New Yorku.

Pane Gluzmane, odešel jste do Izraele až jako teenager. Jak rychle jste si tam zvykl?
Zas tak pozdě to nebylo – bylo mi patnáct let a okamžitě jsem se tam cítil jako doma. Nebylo to pro mě jako přijít do cizí země, spíš jako bych se vrátil domů. A dodnes je to můj domov. Jsem většinu života na cestách, to mi však nevzalo pocit domova, který v Izraeli mám.

Ve vaší biografii figuruje jméno legendárního Isaaka Sterna. Musel mít na vás obrovský vliv.
Ano, měl. Byla to jedna z osobností „nadživotní velikosti“. Jsem si jistý, že kdokoli s ním kdy přišel do styku, by se mnou souhlasil. Měl neuvěřitelnou sílu a vůli žít život v jeho plnosti, zakusit všechno až do dna, nikdy neustrnul, to bylo jeho krédo. Nikdy neměl dost, v kladném slova smyslu. Naše první setkání bylo vlastně náhodné. Doslechl jsem se, že je v Jeruzalémě k dispozici mladým hudebníkům, kteří se mu chodili představovat. Šel jsem do hudebního centra s tímto úmyslem, aniž bych si uvědomil, že si musím nejprve sjednat termín. Bylo to čerstvě po mém odchodu ze Sovětského svazu. Naštěstí zrovna vyšel ze dveří a ptal se, kdo jsem. Sekretářka mu vysvětlila, že ten chlapec mu chce něco zahrát. Řekl mi, abych se rozehrál, a že mi poskytne pět minut. Byla z toho hodina a půl a od té doby každé setkání, když jsem mu chodil hrát, znamenalo další životní zkušenost. Odhalil mi v hudbě věci, o nichž jsem neměl tušení. Jsem za to nesmírně vděčný.

Hrajete na vzácný nástroj od Stradivariho. Jak jste se s ním sblížil?
Je to proces, nestane se to přes noc. Věřím, že housle jsou živé bytosti, ne jenom kus dřeva. A zvláště to platí o mimořádných nástrojích. Každé housle mají duši, ta se formuje umělci, kteří na ně hrají. Je třeba se pomalu sžívat, zvykat si, poznávat se. Je to trochu jako manželství. Teď jsme s mými houslemi velcí přátelé!

Jaká hudba jim sluší nejlépe?
Na to neumím odpovědět – jsou jako já, cítí se dobře ve všech stylových epochách. Hrál jsem na ně vše od Bacha po Gubajdulinu.

Znáte předchozí vlastníky těchto houslí?
Známý je Leopold Auer, slavný houslový pedagog, po němž se jmenují. Pak prošel nástroj rukama několika sběratelů v USA. Nynější vlastník půjčuje nástroj houslistům, přede mnou na něj hrál například Leonidos Kavakos.

Máte při veřejných vystoupeních respekt z publika? Znervózňuje vás, nebo vás nabíjí energií?
Odpověď zní ano na všechny tři otázky. Kdybych tvrdil, že nemám trému, lhal bych. Jsem jen člověk a být nervózní je v pořádku – dokazuje to, že mi na vystoupení záleží. Otázka je, jak toho napětí využít. Může být velmi destruktivní, ale i obohacující. Publikum si uvědomuji a poznávám, že je nejen v každé zemi, ale i v každém sále odlišné. Jako by mělo kolektivní duši tvořenou z individuálních osob, které přišly na koncert. Pokaždé je to jiné. Cítím energii publika a ta mě inspiruje.

Je vám kromě romantického repertoáru blízká i soudobá hudba?
Současná hudba je pro mě velmi důležitá a miluji ji. A také potřebuji – jako potřebuji mluvit různými jazyky. V dnešním světě nemůžeme hovořit jen jedním jazykem. A totéž v hudbě – nemůžeme se omezovat jedním stylem nebo epochou. Hrát novou hudbu, být v kontaktu s jejím tvůrcem je klíč k tomu, aby byla zachována tradice hudby jako uměleckého druhu. Vzpomeňte si na Joachima – kdyby nepodporoval Brahmse, neměli bychom jeho koncert a houslové sonáty. A takových příkladů je spousta. Kdyby Gidon Kremer nepodporoval Gubajdulinu nebo Šnittkeho, zely by v hudební tradici díry. Díky nim vznikla díla, která jsou základem houslového repertoáru. Takže to považuji za nesmírně důležité.

Není ale vždycky zřejmé, která z nových kompozic se takovým základem stane...
Přesně tak. Proto to musíme stále zkoušet. Dát šanci novým skladatelům, nechat jejich díla zaznít. Samozřejmě bych neuvedl skladbu, o níž bych nebyl vnitřně přesvědčen, o níž bych si nemyslel, že tuto šanci má. V momentě, kdy si myslím, že skladbou mohu něco říci, tak ji rád provedu. (hra)

Energie publika mě inspiruje...