Když 20. července v Obecním domě dozněly poslední tóny koncertního provedení Pucciniho Tosky, publikum spontánně povstalo a jalo se odměňovat umělce nadšeným potleskem a výkřiky nefalšovaného nadšení. Kdekdo doufal v přídavek, četná proroctví v tomto směru předpokládala, že Tosca a Cavaradossi vstanou z mrtvých a zazpívají Brindisi z Traviaty. Nic takového se ovšem nekonalo, umělci se vděčně poděkovali, členové orchestru vzájemně pozdravili a devátý ročník mezinárodního hudebního festivalu Prague Proms definitivně skončil.

...Vyprodané hlediště se stalo svědkem zcela klasického koncertního provedení opery, při němž účinkující sólisté ve společenských oděvech spořádaně přicházeli ze zákulisí, a když odzpívali své party, zase neokázale odešli.

...Zkušený dirigent Marcello Rota řídil představení svižným tempem a s pochopením pro tektoniku díla a všechny jeho hudebně dramatické přednosti. Český národní symfonický orchestr vycházel jeho představám vstříc na zcela profesionální úrovni – je to tím obdivuhodnější, když si uvědomíme vytíženost tělesa po celou dobu konání více než měsíčního festivalu. Zkušenost orchestru s operní hudbou při jeho stále častějším angažování pro nejrůznější pěvecké recitály je každopádně znát a bylo by jistě přínosné slyšet ho při – alespoň koncertních – provedeních opusů hudebního divadla častěji.

Usměvavá pěvkyně Stefanna Kybalova, která se na po Praze všudypřítomných plakátech a citylightech stala jednou z tváří festivalu (připomeňme, že dalšími lákadly byli dirigent Libor Pešek, tenorista David Lomelí, Fahrid Murray Abraham nebo jazzoví velikáni Wynton Marsalis a John Pizzarelli), se zhostila titulní role. Jméno mladé „italské sopranistky s česko-bulharskými kořeny“ našim milovníkům opery není příliš známé, což je jistě škoda. Vítězka mnoha prestižních soutěží a host zatím spíše menších evropských scén vládne technicky jistým hlasem příjemně dráždivého zabarvení, které roli Tosky vysloveně sluší...

Svůj den měl tenorista Mario Malagnini, který představoval Cavardossiho. Vysoký, štíhlý pětapadesátník patří dlouhodobě ke spolehlivým a kvalitním pěvcům, kteří spíše než předem ohlášeným angažmá zachraňují představení pohotovými záskoky ve státních operách ve Vídni, Mnichově či v milánské Scale. V mezidobí odvádí Malagnini pozoruhodné výkony zejména v italských divadlech, z nichž pocházejí i některé jeho výtečné živé nahrávky (například Verdiho Stiffelio z Terstu nebo Marcello z Leoncavallovy Bohémy z Benátek). V Praze už Malagnini několikrát zpíval při různých příležitostech. Stále pevný a mladistvý hlas a jisté výšky jsou devizou italského pěvce, kterému chybí k dokonalosti snad jen absence zajímavější barvy jeho tenoru. Obě árie, dueta i ukázkové Vittoria! ze druhého dějství Malagnini každopádně vystřihl způsobem, jaký bychom na našich scénách určitě rádi slýchali častěji.

Barytonista Gianfranco Montresor se na Prague Proms představil v roli barona Scarpii. Veronský rodák patří už několik let k téměř kmenovým spolupracovníkům projektů Českého národního symfonického orchestru, ale má za sebou i pozoruhodnou kariéru hosta evropských operních domů a hudebních festivalů. V roce 2010 stál v jedné z menších rolí po boku Plácida Dominga, Vittoria Grigola a Julie Novikovy v televizní inscenaci Verdiho Rigoletta z italské Mantovy. V Praze nyní předvedl velmi kvalitní pěvecký výkon a uměřeně, ale přesvědčivě herecky naznačil Scarpiův charakter.

S přehledem se svých menších úloh zhostili i sólisté známí z českých jevišť; u Františka Zahradníčka coby Angelottiho a Jevhena Šokala jako Kostelníka nezbylo než litovat, že jejich party byly zbytečně okleštěny, Martin Šrejma a Roman Vocel na sebe dokázali upozornit i v rolích Spoletty a Sciarroneho.

Letní festivalové publikum (přece jen v mnoha ohledech odlišné od toho, které v Praze potkáváme po zbytek roku) bylo s touto koncertní Toskou spokojeno, a jak jsem se snažil objasnit výše, mělo pro to i řadu dobrých důvodů. Doufejme, že s podobně sympaticky uměřenou prezentací operního repertoáru bude festival Prague Proms pokračovat i ve svých dalších ročnících. A kdo ví – možná, že se diváci časem vydají i na dramaturgicky odvážnější počiny, než je Pucciniho osvědčený hit, a snad se jich dočkají i bez zbytečných škrtů…

Objektivně je třeba konstatovat, že festival pořádající Český národní symfonický orchestr si potlesk zasloužil plným právem. Najít v pražské celoroční nabídce koncertů a festivalů díru na trhu a zaplnit ji už podeváté pestrou a přiznaně prázdninově odlehčenou nabídkou klasických, jazzových či crossoverových programů, to je už samo o sobě hodno obdivu. A podpoří-li takovou tradici na jedné straně sponzoři a na druhé diváci, opravdu se sluší hlučně zatleskat.

Autor: Robert Rytina 22. 7. 2013 (...zkráceno)