hakuna matata...

27. 04. 2009

Začalo to před osmi léty, po návratu ČNSO z Japonska, kde jsme s přáteli ve dvou volných dnech vystoupili na horu Fuji /3776 m.n.m./. Vyprávěl jsem desetiletému Martinovi o této sopce, ale i o jiných horách světa, mezi nimi o KILIMANDŽÁRU, nejvyšší hoře Afriky, nejvyšší sopce světa... 'Tati, tam pojedeme?' ' No jasně!'

Začalo to před osmi léty, po návratu ČNSO z Japonska, kde jsme s přáteli ve dvou volných dnech vystoupili na horu Fuji /3776 m.n.m./. Vyprávěl jsem desetiletému Martinovi o této sopce, ale i o jiných horách světa, mezi nimi o KILIMANDŽÁRU, nejvyšší hoře Afriky, nejvyšší sopce světa... "Tati, tam pojedeme?" " No jasně!"

Bylo to období, kdy jsem si hodně věcí nasliboval, ale málo splnil...Ovšem myšlenka na Kili mne provázela celou dobu, chtěl jsem ji uskutečnit s jinými přáteli a když se to nepodařilo, vlastně se čekalo, až Martin dospěje osmnácti let.

Špóroval jsem do skleněné cihly s vyvrtanou dírou o průměru 8 mm, aby bankovky, srolované na tento průměr, nešly vytáhnout jinak, nežli jejím rozbitím.
Rovněž za pomoci sponzorů, kteří přispěli na moji letenku a které si dovolím vyjmenovat: Jan H., Jirka V., Pavel Š., Radim T., Vlasta S., Lumír V., Pavel P., Luboš H., Renata P., Blanka S., Zdeněk K., Tomáš S., Helena G., Jan V., David N., Jan B., Martin Č.
Speciální dík patří přátelům, kteří zapůjčili součásti výstroje: Markéta a Magda K., Jirka V., Jan V., Blanka S., Jiří H...
_Jan H. a Veronika V.
včas zaslali podpůrnou sumu na účet, aby dobili moji platební kartu pro případné potíže v závěru pobytu, Jan V. přeložil reportáž do angličtiny, a Jiří R. zavěsil fotografie na weby. 
Poděkování patří Blance za to, že dovolila našemu synovi odletět se mnou. Bez Martina bych to nedokázal.

OK, začínáme.
Start v Praze 1.2.2009 ráno autem do Mnichova, cestou voláme babičce do Plzně a znovu ji uklidňujeme, že vše dobře dopadne.
Z Mnichova letecky přes Amsterdam do Nairobi. Tam se nám připletla pracovnice celní správy a pomohla projít úřadem a odbavením /5 USD/ jako nůž máslem /s úplatkem - TIP - musíte počítat všude v Africe/. Zavolala taxi, to nás odvezlo /20 USD/ do agentury v centru, zde jsme domluvili a zaplatili kompletní trek na Kili a následné safari v NP Amboseli. Nutno dodat, že agentura BIG TIME SAFARIS LTD. NAIROBI /KEŇA/ dodržela vše, co slíbila, tímto jí velmi děkuji. www.bigtimesafaris.co.ke & www.bigtimeholidays.com

Agenti si nás deset dnů předávali jako štafetový kolík, byli příjemní /5-10 USD/, jen někdy to zaskřípalo s placením drinku. Nikdy nedávejte personálu větší bankovku s tím, že nemají nazpět a druhý den vám vrátí! Zapřou to a nevrátí, zažili jsme to dvakrát...lepší je, pokud máte větší peníz /myslím třeba 10-20 USD/, vzít navíc věci, či pití do výše částky.

Agentury v Africe oproti roku 2005 zdvojnásobily ceny. Dříve 500 USD pro osobu na 6 dní, dnes 1000. Ovšem začíná se na větší částce a musíte smlouvat.
Z kanceláře nám pomáhá nosič zavazadel /2 USD/ na autobus /pro 20 osob/, zavazadla na střechu a hurá do Tanzánie /pobytová víza do obou zemí stojí po 50 USD/. Cesta šílená, řidič měl pocit, že díry přeletí, čím rychleji pojede. Silnice je ve výstavbě, střídá se různá kvalita, ale v hlavě vám utkví hlavně ta špatná, cítíte ji v kostech a sedacích svalech ještě dlouho poté.

Po přespání v Aruše nás ráno čekal Land Rover s posádkou průvodců, kuchařem a nosičem: Maximus, Amida, Imanuel a Kibošo. Za 3 hodiny jsme dorazili do Marangu Gate/1800 m.n.m./, výchozího bodu naší cesty. Max /36/ vyřídil formality, najal další nosiče /limit je 15 kg na osobu, za bránou si ale naloží 25 kg.../ a hurá do pralesa!

Ami nás provázel první štreku, ostatní šli druhou cestou, aby netvořili skrumáže a nerušili první romantické dojmy. Není to deštný prales v pravém slova smyslu, ale hustý zelený les plný zvuků. Zahlédli jsme opice, chameleóny a spousty ptáků.
Ami je prima chlapík /29/, s Martinem si velmi rozuměli. V Aruše má ženu, pětiměsíčního syna a je asistentem průvodce.

Sezóna výprav na Kili je rozdělena do dvou částí: leden-únor a červenec-říjen. Ostatní měsíce prší. Ne že by nešlo vystoupat na Kili, ale bude to asi obtížnější: rozbahněné cesty, nižší teploty, větší vítr a oblačnost na vrcholu. Představte si to zklamání, když se doškrábete nahoru a sotva v mlze najdete ceduli Uhuru. Není vidět na krok a očekávané panorama ledovců, kráteru Kibo a východu slunce se nekoná...

Do Mandara Huts /2700 m/ přicházíme v podvečer a opět máme štěstí. Nikoho k nám nepřidělili a půlchatu pro 4 osoby máme pro sebe. Ovšem čtyři mladí Američani z druhé části objektu FUCKUJÍ do půlnoci. Ucpávky do uší však jejich invektivy na každé uprdnutí eliminují naprosto spolehlivě:)
Další den pokračujeme po  snídani. Stravování se odbývá cestou formou pikniku, nebo v táboře ve společné jídelně. Ima je výborný kuchař, snaží se připravit pestrý výběr, tolik jídla se nedá sníst. Doufáme, že ty dobroty nevyhazuje a podělí se o ně s kamarády.

V půli cesty do Horombo Huts /3657 m/ přes Opičí hory, přestává les a začíná spáleniště. Loni zanesl vítr oheň od hranice a 14 dní hořela vegetace v několik kilometrů širokém pruhu. Letos, po období dešťů, se ale prý zase vše zazelená.

Od prvího kroku nám průvodci kladou na srdce: pole, pole = pomalu, pomalu. Max nás ubezpečil, že společně vystoupíme nahoru, ale jedině pole, pole!
V Horombo spíme dvě noci a den mezi nimi vyplníme aklimatizačním výstupem na Zebra Rocks /4100 m/. Tady mne už pobolívá hlava, ale to je typický příznak či symptom větších výšek. Normální by bylo, od 3500 m pokračovat po 300 výškových metrech denně, ale kdo to zaplatí?
A Martinovi není vůbec nic...

Kili je obrovský masiv! Přitom vrchol můžete několik dní jen tušit, záleží na viditelnosti.

První noc nás vyděsil spolubydlící, asi pětašedesátiletý Američan, který při sestupu 2x upadl a měl hrubě namožený loket a rameno. Vzdychal celou noc a ačkoli tvrdil, že byl na vrcholu, nijak nám nedával šance a opakoval neustále, že cesta je velmi, velmi těžká. Ovázal jsem mu zkrvavený palec /malé boty dokáží znepříjemnit sestup/, natáhl ponožky, zavázal tkaničky a zamávali jsme mu good luck!

Druzí spolunocležníci byli mladí Kanaďani, Kristina a Thomas. Rozebrali s námi ochotně finále a dali nám Diamox. To je chemický přípravek pro horolezce, urychlující aklimatizaci, ovšem s vedlejšími účinky /časté močení a průjem/. To první nevadilo a to druhé jsme vyrušili Endiaronem, který, jak známo, zastaví i vlak...

Poslední den směrem nahoru, 9,5 km přes poušť v horském sedle, byl opět jako vymalovaný. Máme už takovou tradici: vycházíme časně, cestou nás všichni předejdou...zkrátka na startu první, v cíli poslední. Cesta na Kibo Huts byla pro řadu vyzyvatelů zklamáním. Mnozí si jednoduše neuvědomili, že rychlost znamená rychlý konec nadějí. Bolest hlavy, krvácení z nosu, nevolnost žaludeční, zvracení a průjem člověka vyšťaví, dehydrují.
Kupříkladu tři Češi, dvě dívky a chlapec, bratr jedné a snoubenec druhé. Potkali jsme je vracející se z výstupu a vida: dívky dosáhly na Gilman's Point /5681 m/ a chlapec v polovině vzdal, začal ztrácet vědomí:(
Hrdiny pro nás byli dva jedenáctiletí dánští kluci, kteří se /s rodiči/ vraceli z úspěšného zdolání Gilman's.

Pít a pít! 4 - 5 litrů tekutin, nejlépe sladký ovocný čaj a obyčejnou vodu. Voda ze spousty potůčků na Kili je nejkvalitnější z celé Afriky. Pro jistotu máme chemický přípravek na úpravu:) Rovněž tak jsme očkováni proti encefalitidě, žloutence typu A+B a žluté zimnici. Malárie v tomto období a výšce nehrozí, máme speciální spray na následující safari. 

Do tábora Kibo /4700 m/ jsme dorazili s Maxem za tmy jako absolutně poslední, dávno po večeři. Vystrašený Ami nám šel hodinu naproti...
Nebolelo nás vůbec nic, hakuna matata:) Avšak všechny postele byly obsazeny, nějak to pořadatelům nevyšlo, nebo už s námi nepočítali. Ustlali nám tedy v jídelně na stolech dvojité matrace a bylo...super prostor pro přípravu výstroje a oblečení /ostatní spali po deseti a na palandách/.

Zatímco se všichni chystali na noční trek /výhodnější kvůli zmrzlé suti, nebo sněhu a do devíti hodin ráno na vrcholu minimální oblačnost/, dva Češi, Ivoš a Tom se právě vrátili! Vzali to jedním vrzem z Horombo do Kibo /9,5 km/ a rovnou na vrchol, přičemž z Kibo na Gilman's to vyšlápli za tři a půl hodiny, odtud na Uhuru Peak za hoďku. Měli sice za sebou aklimatizační výstup na Mt. Keňa /5000 m/ ale stejně obdivuhodné! A ještě nahoře pomáhali spolu s průvodcem přesvědčovat o nutnosti sestupu jednoho Američana, který kolaboval a tvrdil, že musí spát a neopustí svůj hotelový pokoj...
Když jsme si připravovali věci, oni se ukládali ke spánku. Ach jo...

Pro nás začalo finále ve 23 hodin. Max přinesl čaj v termoskách, vodu a sušenky, doplnili jsme vrstvy oblečení /termoprádlo, kukly, čelovky, rukavice.../ a vyrazili do tmy, opět jako první.
Venku Měsíc krásně plápolal, zrovna jako v Rybově České mši vánoční, mínus  5C°...Max, Tom, Ami, Milan a Martin. Proč tři průvodci? Protože se sázeli, že mám tak maximálně 50% naděje a že mne ponesou dolů. Den předtím se zhroutili dva Japonci a jeden Američan...pro tyto případy mají v posledním táboře speciální konstrukci z nerezových drátů /podobnou márám/ a jedním kolem z malé motorky uprostřed. Na čtyřech rozích se střídají nosiči, nadlehčují vozítko přes výmoly a potůčky a mají z toho náramnou legraci...

Zpočátku to jde krásně, ale Max ve své pomalé dokonalosti, či dokonalé pomalosti naštěstí nepoleví. Zastavujeme, pijeme, sušenkujeme, máme hroznový cukr a energy tyčinky...máme také plno sil  a odhodlání. Chvilku mrholí, sněží, jdeme beze světel, ale pod námi začíná ohňostroj. A nastojte! Při pauze na Williams Point /5000 m/ nás opouští Tom /57/ pro silné bolesti hlavy. Max tvrdí, že je to z kouření...U jeskyně Hanse Mayera /5151 m/, prvního pokořitele Kili v roce 1889, už jsme téměř poslední a světlušky se nám vysmívají zeshora. Také ale nedobrovolně sestupuje pár nedočkavců...Max jde pole, pole, co chvíli zastavujeme, pijeme atd.

A teď považte! Ve výšce 5500 m přichází krize a já usínám, mžitky před očima, chvílemi tma, kolaps na spadnutí. Ani v nejodvážnějším snu by mne nenapadlo, co se stane. Martin, můj kluk, předal hůlky průvodci a začal mne zezadu tlačit! "Tati, teď to nesmíme vzdát!" 100 výškových metrů, téměř hodinu! O dobrých 700 metrů výše, nežli je Mont Blanc! Slzy jako hráchy se mi koulejí na klávesnici, když píši tyto řádky... Opozdilci, co nás předcházeli, si prý na mne svítili jako na exota...Nic nevím, spal jsem :) Najednou se probudím, úplně svěží /jen trochu otlačená záda/, plný energie, začíná svítat, blížíme se vrcholu Gilma's!

Max nás vyfotí a nesměle špitne. "Tak jdeme dolů?" Oba se smějeme, jakože okamžitě dál, ale je v tom trochu obava, aby to nemyslel vážně. "Dělá si legraci" zachránil situaci Ami. Však Uhuru Peak je vidět odsud, zdá se, že jen obejdeme kráter. Byl to ale zápřah na další 2 hodiny klopýtání. Cesta je nekonečná, kolem Stella Point /5700 m/, kde se napojuje trasa Machame.

7.2.2009 v 9.15 místního času dosahujeme Uhuru Peak - Vrchol Svobody /5895 m.n.m./, svých výškových rekordů, svých snů. Všichni už jsou tady a pomalu odcházejí. Asi 30 lidí /Švýcaři, Němci, Holanďani a Japonci/. Zima jako v Africe, příjemných mínus 15 °C /včera měli -25!/, krásně modré nebe, výhled do kráteru Kibo, na ledovce, které, ačkoli prý globálním oteplováním ubývají, jsou pořád impozantní. Fotíme se, připíjíme šampaňským, myslíme na své blízké, na dědečka, který před vánoci zemřel. Jesli je tam nahoře, tak nás musí vidět...
Max si zapaluje vrcholovku, Martin filmuje a obracíme.

Cesta dolů není nic příjemného. Hůlky používáme po celou dobu, ale při sestupu jsou naprosto skvělé. Finální pozvolné úseky místy couvám...

V Kibo Hut nás nechají dospat, Íránský národní tým, který se úspěšně vrátil z vrcholu dříve, právě opouští ubikaci, tak jsme zase sami...stejně tak v Horombo nás vítá prázdná chatka. Není to bájo?
Ráno pádíme, jde to krásně, do výchozí brány Marangu, míjíme tábor Mandara ve stínu lesa, počasí na tuhle procházku akorát.
Na terásce místní prodejny všeho, co cestovatel potřebuje, poroučím pro náš tým pivo /samozřejmě zn. Kilimanjaro/, sprite a colu, když už tuhle trasu nazývají Coca-Cola Route.

Max vyřídil formality a přinesl certifikáty o dobytí všech tří vrcholů Kili: Gilman's, Stella a Uhuru:) krásný pocit. Čas vyplatit domluvený TIP-odměnu, všichni jsou hakuna matata /happy, v pohodě/.

Busem do Aruši. Tam nastal v penzionu zase jeden problém, ale můj. Měl jsem za to, že druhá noc je zaplacena, ale nebyla a já neměl hotovost. Ejhle, u snídaně sedí dva Češi z Berouna, Jirka a Dan. Byli na Mt. Keňa a pokračují na safari. Nabízejí pomoc a to se hodí. Beru si telefon, abych to v Česku vyrovnal, jezdíme přes Beroun na chalupu, nebude problém.

Odjíždíme vstříc novému dobrodružství.
Za hranicí čeká mikrobus a tři chlapíci /Němec, Švýcar a Francouz/ nám dělají společnost do NP Amboseli v Keni. Dvě noci jsme, místo ve stanu, prospali v autě ze strachu před lvy. Mručeli okolo, kolem stanů byl sloní a buvolí trus, plot pobořený, tak nevím...Ostatní byli happy /hakuna matata/. Mám zodpovědnost za dítě, ne? Ale šlo se krásně natáhnout a komár se do auta nedostane...ing. Josef Vágner je podle mne génius. Stejné safari pořídíte za pár stokorun ve Dvoře Králové. Dobře si to rozmyslete.

Ale nejkrásnější výhledy na Kili jsou z Amboseli, přes vegetaci, nebo hřbety zvířat!
Silueta Kilimandžára, Hory zeleného ducha, je úchvatná, inspirující a nezapomenutelná...

Milan Sládek, fagotista /publikováno se svolením vedení orchestru/

hakuna matata...