III. abonentní koncert
Sezona 2023 Abonentní koncerty

III. abonentní koncert


Smetanova síň Obecního domu

Předplatit sezonu

Účinkující

Český národní symfonický orchestr
Marcello Rota, dirigent
Český filharmonický sbor Brno
Petr Fiala, sbormistr
Erika Grimaldi, soprán

další sólisté v jednání

Program

Giuseppe Verdi – Messa da Requiem

Nejslavnější italský skladatel Giuseppe Verdi (1813-1901) prožil dlouhý život plný dramatických změn. Žil ostatně v době revoluční a neváhal se do ní aktivně zapojit. Svým obsáhlým operním dílem je asi nejhranějším skladatelem předních světových scén. S první operou (Oberto) se uplatnil ve svých 26 letech a brzy se stal velice proslulým autorem. Kdo by neznal opery Nabucco, Rigoletto, Trubadúr, La Traviata, Maškarní ples, Síla osudu, Aida, Sicilské nešpory... Když se řekne Verdi, historikové připomenou, že právě tohoto člověka odmítla přijmout milánská konzervatoř pro nedostatek talentu. A milovník hudby si možná vzpomene, že po jeho smrti (27. 1. 1901) mu slavný italský dirigent Arturo Toscanini složil hold v milánské La Scale nádherným koncertem před zraky královské rodiny, která také povstala, aby společně se sborem a diváky zazpívala nejslavnější sbor světa „Va, pensiero“. 

Verdiho hudba je nesmírně melodická, dokonale rozuměl požadavkům pěvců, proto jsou jeho opery tolik oblíbeny a vyhledávány. Volil dramatická libreta, která nejednou hovořila k aktuální situaci v zemi, měl rád hrdiny „jimž rozkazuje srdce“.
Mimo operní tvorby patří k jeho největším skladbám Requiem. V roce 1873 zemřel básník a dramatik Alessandro Manzoni, jehož díla Verdi velice uctíval, a rozhodl se k prvnímu výročí spisovatelovy smrti vytvořit Requiem. Tato smuteční mše za zemřelé se pak skutečně hrála 22. 5. 1874 v milánském kostele San Marco. Verdi dirigoval a sopránový part zpívala Tereza Stolzová. Následovala další provedení v Miláně, Paříži, Londýně a ve Vídni. V Praze zazněla poprvé v lednu 1876 na koncertě v Německém divadle. Smuteční mše se člení jako tradiční rituální mše, pouze úvodní část místo Kyrie exponuje Requiem, a apokalyptickým obrazem je pasáž Dies irae (Dny hněvu), líčící poslední soud. Právě v tomto oddílu se naplno projeví dramatik Verdi: je to hudba útočná, dravá, cítíme dým a plameny, katastrofu a hrůzu, velké varování pro všechny hříšníky. Najdeme ovšem i další plochy, dokazující skladatelovo kompoziční mistrovství fugy, v části Sanctus a Libera me.
Strhující zůstávají, stejně jako v operách, sborové partie, například na konci Dies irae a v Lacrimosa. Takto bychom mohli postupovat od jedné části ke druhé, stranou však nesmí zůstat hlavní smysl díla: uctění velkého člověka, zbožný postoj ke smrti plný pokory i strachu, úcta před majestátem končícího života.