Exkluzivní rozhovor s Liborem Peškem

Mar 31, 2011

Když si začnete světoznámého dirigenta Libora Peška googlovat, dozvíte se i to, že o panictví přišel v osmnácti. Sám se diví: „To jsem někde řekl? Kdo to dal na internet?“ V šestnácti už ale dirigoval orchestr, svůj vlastní big band. To, že mu vášně rozhodně nechybějí, dokazuje celý život – miluje auta, jazz, střílí, jezdí po světě. Média do omrzení opakují, že dirigoval v Británii, dostal řád od královny a že je to hvězda. Jak ale hvězda klasické muziky řídí orchestr? Jak vnutí svoji představu takovému týmu? A pomáhá v tom intuice, nebo spíš bič?

Když si začnete světoznámého dirigenta Libora Peška googlovat, dozvíte se i to, že o panictví přišel v osmnácti. Sám se diví: „To jsem někde řekl? Kdo to dal na internet?“ V šestnácti už ale dirigoval orchestr, svůj vlastní big band. To, že mu vášně rozhodně nechybějí, dokazuje celý život – miluje auta, jazz, střílí, jezdí po světě. Média do omrzení opakují, že dirigoval v Británii, dostal řád od královny a že je to hvězda. Jak ale hvězda klasické muziky řídí orchestr? Jak vnutí svoji představu takovému týmu? A pomáhá v tom intuice, nebo spíš bič?

Všude se o vás píše, že jste dostal od britské královny řád Knight Commander of the Order of the British Empire. Čím jste si ho zasloužil?

To v nejmenším netuším. Opravdu nevím, v čem moje „zásluhy o britské impérium“ vlastně spočívají. Snad se tu projevila tradiční britská vděčnost těm, kteří v Británii nechali kus práce. Nečekejte ale, že jsem nějaký rytíř. Královna mi řád ostatně předala v Rudolfinu o přestávce slavnostního koncertu a ne někde na hradě.

 

Jaký je rozdíl mezi tím vést třeba britský orchestr a orchestr český?

Rozdíl tam je a ne malý. Britové třeba jsou k sobě o dost tvrdší a nestěžují si. Jsou zvyklí pracovat. Nejen do práce chodit, ale pracovat na sobě. A přitom život hudebníků není v Británii o nic lehčí než u nás. Spíše naopak. Nemají zdaleka tolik jistoty jako čeští muzikanti a obecně umělci. Ale i tady se najdou lidé, kteří vědí, že bez dřiny to nejde. Mám hroznou radost, že v Českém národním symfonickém orchestru vládne u mnoha kolegů mentalita, kterou znám třeba právě z Británie. Je to asi i tím, že nekoukáme, kdy co od koho dostaneme, ale musíme se opravdu snažit. Naše existence závisí bezprostředně na našem výkonu a nasazení. Jestli publikum zaujmeme, přilákáme, nebo ne.

 

To je na umělce dost konkurenční vidění světa. Nedrtí pak hráče zbytečně myšlenky na úspěch a neodvádí je od kumštu?

Myslím, že ne. Bráníme se tomu třeba humorem. Mám vyzkoušené, že nadhled a humor jsou ideální prostředky, jak udržet každou lidskou společnost nebo komunitu, jako je třeba orchestr, v chodu. A hlavně v rozumných mezích, aby nepropadla mamonu, přílišnému odbornictví či jinému extrému. Je to jako blahodárný olej, který promaže zadrhnuté panty a jede se dál.

 

Mě pořád zajímá to prosazování se. Vy jste se musel prosadit, jinak byste neuspěl ve světě. Prosadí se talent sám?

Samo se neprosadí nic. Ani v umění. Můžete mít jakkoli velký talent, ale když nemáte příležitost, tak ten talent zůstane doma. Nerozvine se. Třeba zrovna u dirigenta je to těžké. Každý chce zkušeného dirigenta, ale kde tu zkušenost máte vzít, když vás nikdo jako začátečníka nechce? Pak si musíte najít cestu, jak se prosadíte. Jak na sebe strhnete pozornost, jak ukážete, že ve vás něco je a že si šanci zasloužíte. Třeba se přihlásíte na dirigentskou soutěž nebo si založíte komorní soubor a díky němu se dostanete do povědomí. Já jsem šel tou druhou cestou. Dirigentů je prostě moc. Nemůžete čekat, že si vás někdo všimne jen tak.

 

Vážně by se tu dalo dirigenty dláždit?

Rozhodně jich je víc, než byste čekali. Každý, kdo ten obor vystuduje, chce dirigovat velké orchestry. Ale jenom malému procentu se to povede.

 

Je to třeba důvod, proč je tak málo žen, dirigentek? Chlapi se umí prosadit líp?

Znám dirigentky, které jsou skvělé, a smekám před nimi. Ale mám dojem, že na rozdíl od společnosti jako takové v klasické muzice všechno stojí ještě víc na atavismech. Klasická hudba je hodně maskulinní. Orchestry ještě nedávno bývaly skoro výhradně pánské kluby. Už je to lepší, ale někde najdete pořád hodně machistickou atmosféru. A takové orchestry se samozřejmě snáze podřídí zase muži než ženě. Doufám, že se to už mění. Ženy s taktovkou mají budoucnost a jejich chvíle přijde. Kvality na to mají. Jde jenom o to, aby je někdo angažoval.

 

Hostujete u orchestrů, které potkáte třeba jen na krátký čas. Na nastudování jednoho večera, jedné skladby. Jak to vypadá, když se před takové cizí těleso postavíte poprvé? Zvete hráče nejdřív na pivo, abyste se seznámili, nebo přijdete a rovnou jim rozdáte noty?

Každá první zkouška s orchestrem je sázka do loterie. Natožpak s orchestrem, který dirigent nezná. Vzájemná důvěra se musí vytvořit doslova během několika desítek minut, pak už by mohlo být pozdě. Pro dirigenta je lepší, když moc nemluví a dá souboru možnost se rozehrát. Společně se zaberete do muziky, občas zastavíte, opravíte hráče jenom v okamžicích, které jsou objektivně nutné, což obě strany velmi dobře vědí. Je lépe soustředit se na technické aspekty hudby a příliš nemluvit o umění.

 

A co když se to nepovede, když si s orchestrem nesednete?

Musíte to přežít. Výsledek se stejně dostaví. Ale není to zrovna radostná práce. Samozřejmě, že dirigent vždy prosadí svoji vůli.

 

Jak třeba? Vyhecuje pražské symfoniky, že v Brně hrají Janáčka líp?

Konfrontace je samozřejmě jedna možnost. A funguje. Ale chce to humor. Když se musíte orchestru dostat na kobylku, použijete všechny možné psychologické zbraně, cukr i bič. Já se vždycky snažím přimět hráče k tomu, aby je to bavilo. Na té práci je to pak vidět.

 

Říká se o vás, že dovedete dostat z orchestru „něco navíc“. Co to je? Čím to děláte? Drilem, diktátorstvím, nebo je to intuice, zkušenost?

Hlavně jde o vztah s orchestrem. Dirigent musí vytušit, rozpoznat meze, za které se ten který orchestr už nedostane. Výtky jim pak musí sdělovat způsobem, který neurazí. Vztekat se a urážet, tím nikoho nevyhecujete k lepšímu výkonu. Zvláště ne u nás. To vám spíš práci ještě zkomplikuje. Naopak neuškodí trocha chvály, když se něco povede.

 

Jak to tak poslouchám, v dirigentovi musí být i kus manažera.

Rozhodně. Ono to má dvě roviny. Jednak musíte být schopný velmi citilivě vést samotný orchestr, aby ten spletenec většinou výrazných individualit fungoval jako celek. O tom už jsme mluvili. Ale také tady je druhá stránka – aby orchestr fungoval jako podnik, aby měl koncerty, turné, publikum, sponzory... Měl jsem v životě štěstí, že jsem se jako šéf orchestrů většinou setkával s vynikajícími manažery. Takže moje role byla v této rovině vesměs společenská. Musím se potkávat se sponzory, což je většinou příjemné a dokonce poučné, protože klasickou hudbu podporují lidé, kteří k ní nějaký vztah opravdu mají. V tomto smyslu je Český národní symfonický orchestr pravým požeháním, především proto, že jsme tělesem soukromým, a tedy nezávislým na veřejných penězích. Všechno se odvíjí od vztahů se sponzory a ty máme kupodivu celou dobu naší existence opravdu skvělé. Zázrak.

 

Pardon, ale nezdá se mi, že by financování orchestrů byla taková selanka. To je tady tolik podnikatelů, organizací, spolků a já nevím koho, kteří rádi podepíšou šek pro orchestry?

Problémy s penězi má každý orchestr. V Americe všechno platí soukromníci. Tam jsou bohatí mecenáši, kteří ten šek podepíšou a vytrhnou orchestr z dluhů.

 

Co z toho mají?

Společenskou prestiž. Dostává je to do jiných kruhů. Když vybudujete koncertní sál nebo sponzorujete známý orchestr, tak jste v programu jejich koncertů na prvním místě. Ve všech programech si nejdřív přečtete, že pan ten a ten spolu s panem tím a tím pomohli orchestru... Jde hlavně o prestiž. Ale někteří z nich mají muziku i rádi.

 

A u nás to chodí jak?

U nás je to hodně podobné jako v Anglii. Část peněz jde od státu, od města, ze společných peněz. Část od korporací, spolků, které pomohou. A třetinu musíte vydělat v kase. Český národní symfonický orchestr je závislý na sponzorech, takže my jsme jakoby v horší situaci, ale musíme se snažit a to nám, myslím, dává zase jiné rozměry. Když jste totiž zajímaví, dobří a lidé na vás chodí, máte prestiž a sponzoři se nebojí s vámi spojit své jméno. V Anglii jsme chodili na obědy, na večeře se sponzory a vždycky to klaplo. Osobní kontakt rozhoduje. Oni vidí, že orchestr není muzeum. A potom, když přijdou do koncertní síně, tak jsou často překvapení. Měl jsem třeba s několika sponzory oběd a ukázalo se, že nikdy na koncertě nebyli. Když potom přišli, žasli, jaká je to záležitost.

 

Začínal jste v Divadle E. F. Buriana. To bylo nějaké mladické tápání, nebo recese? Nebo jste tehdy ještě nechtěl dirigovat velké symfonické orchestry?

Co vy všechno nevyšťouráte. Byla to spíš drzost než recese. On tam dělal můj spolužák z gymnázia, Miloš Forman. Soubor divadla vždy v pondělí nehrál, scéna byla volná. Takže my jsme jako dva kluci, kterým bylo 17 a 18 let, každé pondělí celý rok hráli Baladu z hadrů od Voskovce a Wericha. Samozřejmě se skvělou hudbou Jaroslava Ježka. Byla to neskutečná amatérská opovážlivost, která nás bavila a okouzlovala, a dodnes na ni rádi a s úsměvem vzpomínáme.

 

Takže vidět vás v té době jako vzorného kloučka, co chodí do houslí a je jisté, že jednou bude slavným dirigentem, to je asi naivní.

To rozhodně. Už jenom proto, že jsem chodil na klavír. A později jsem byl taky jazzový trombonista. Stát se dirigentem symfonické hudby mě vlastně napadlo až po maturitě. Do té doby jsem byl jako student kapelníkem svého big bandu. To mě hrozně bavilo, naplňovalo a uchvacovalo. Bylo to skvělé třeba pro překonání puberty, mít takovou věc, jako je vlastní big band.

 

Pak jste se ale rozhodl pro taktovku. Kdo byl vaším učitelem?

Václav Neumann. Mně bylo 18 a jemu 31 let. Myslím, že si zpočátku o mém nadání příliš nemyslel, ale později se všechno změnilo a stali jsme se velmi dobrými kolegy, chvílemi i přáteli. V 80. letech mě jmenoval druhým dirigentem České filharmonie. Byl to gentleman a myslím, že právě jemu psychologie a komunikační schopnosti vůbec nechyběly. Umožnil mi několik velkolepých projektů pro Supraphon, například nahrávky děl Josefa Suka či společný komplet symfonií Antonína Dvořáka v provedení České filharmonie a Královského liverpoolského filharmonického orchestru. S šéfem Neumannem jsme spolu absolvovali několik zahraničních turné. Byl mistrem velkých forem, malířem fresek, který někdy s lehkým nadhledem raději obětoval detail celku.

 

Jsou vzory a učitelé ve vašem oboru zásadní?

Sledovat machry při práci je jediná cesta, jak se naučit řemeslo, tedy i dirigování. Mne třeba ovlivnil italský dirigent Antonio Pedrotti, který v 50. letech hostoval u České filharmonie. Ukázal mi, že i vážná hudba může mít dynamiku a šarm. Byl živelný, strhující. Ital. Velkorysý Karel Ančerl tehdy zval do Prahy k České filharmonii opravdu velké hvězdy a to bylo skvělé pro nás mladé. Chodili jsme do všech jejich zkoušek i koncertů. Velká škola.

 

A co psychická příprava? Jako laik se vždycky na koncertu divím, jak si to všechno dirigent pamatuje? Jak se soustředí na takový výkon při živém koncertu?

Záleží na nadání. Zbytek musíte dohnat pílí a soustředěním. Dirigent není nějaký rozevlátý snílek, který máchá taktovkou. Většinu práce stavíte na totálním soustředění. Já se třeba učím přímo z partitury. Hudbu k danému dílu si poslechnu jen pro kontrolu. Soustředění – a to bych rád zdůraznil – považuji za vůbec nejdůležitější prostředek v jakémkoliv oboru lidského počínání. Je to všemocný lék na slabá místa dnešní civilizace. Promiňte, že kážu.

 

Píše se o vás, že máte schopnost „příkladné ekonomie pohybu“. Jak je to vlastně s dirigenty a pohybem? Někteří na koncertech předvádějí doslova gymnastické výstupy. Potřebujete kromě soustředění pro tu práci taky sport? Být v kondici?

Sport mě nikdy nebavil, zvláštně pak ne kolektivní hry. Nejsem soutěživý. Pokud cvičím, je to série cviků na posílení svalů kolem páteře, jejíž operaci jsem podstoupil před 40 lety. Jsem ale nedbalý a měl bych cvičit víc. Dirigování samo zatěžuje víceméně pouze paže, a s rameny máme my všichni starší potíže. Tomu často vděčíme za takzvaná „úsporná gesta“, která někteří kritici považují za zralost dirigentského projevu. Kdyby věděli... ¶

 

zdroj: Bizzone

Exkluzivní rozhovor s Liborem Peškem